Na začátku srpna jsem si vzal pár dnů off a jel na OFF Festival do Katovic. Výhoda toho, když člověk nemá kamarády (kteří by s ním jeli na festival), je, že zbývá dost času na kontemplaci a vytváření nových 2x2 typologií kapel založená primárně na mé nevrlosti dělat, co kapela říká, že bych měl dělat. (A: Make some noise! B: polib mi)
| ⬅️ Neumí hrát | Umí hrát ➡️ | |
|---|---|---|
| ⬆️ Říkají, co máš dělat | Kneecap, Lambrini girls (Cuntology 101 je ale pořád banger) | Fontaines DC (?) |
| ⬇️ Neříkají, co máš dělat | Nilüfer Yanya |
Highlight festivalu pro mě byl divno-set Alana Sparhawka (jak ho popsal Miloš Hroch na Besedě). Těžko říct, co to o mě říká. Ale s kotlem náctiletých až adolescentních žen, které znaly všechny texty Fontaines DC jsem moc neviboval. Přestože Fontaines DC byli dobří.
Na cestě za luddismem jsem smazal Spotify.
A black hole opens beneath the center of everything and I lose years of my life to machine-produced hallucinations. My eyes spin in their sockets, tracing walls of binary code. The “real” collapsed years ago — simulation reigns. Collective psychosis written into law.
Monopoly men fight for the privilege to spy on us and rob us blind. I usually fall for their tricks; I plug into the wall as a plea to connect but my cries fracture in the noise, can anyone hear me? The shareholders have never been happier. I am a soft, stupid animal with blurred edges. I lovingly stroke my glass screen
Podle souboru na mém počítači boy_math.xlsx jsem na svém kole najezdil už 1000 km.
Those Lycra cycling outfits are a kind of sex perversion in themselves. And the feminists are probably the worst. (Tessa Hadley: The Past)
Až příště někdo bude chtít, abych šel do živého vstupu ve vysílání, už vim, co odpovědět (mostly because I suck at this):
skutečný vědci nechtěj ani popularitu, ani materiální bohatství a ani moc, bojej se jich a štítěj, že nechtěj ani prezentovat, ani komunikovat, a už vůbec ne lobbovat za svý objevy s cílem dosáhnout jejich pomocí kariéry, ani to nedokážou, a ani nedokážou žít normálně, tj. konzumním, konvenčním životem, od skutečnýho vědce nečekejte konvenční, příjemný vystupování, ty budou budou nekonvenční & nepříjemný & budou třeba i smrdět a chlastat a nadávat (Josef Pánek: Portrét vědce v systému postindustriální společnosti)