I get to write my little posts because nowhere, in all those data centers, are the specific thoughts that happen to occur in the dumb hunk of meat ensconced in my skull. (Adam Mastroianni: Infinite Midwit)
Google mi popřál ke stu citacím. Dobrá metrika pro vybičování sourozenecké rivality, obzvlášť pokud jste mladší sourozenec (na to, že obvykle publikuju v oboru, kde je citovat ostatní běžnější, se už nikdo neptá). K ničemu jinému mi to dobré nepřijde. Jak píše C. Thi Nguyen v The Score: How to Stop Playing Somebody Else’s Game:
What’s meaningful is intimate and unpredictable; it eludes easy classification. If we let institutional metrics set our values and drive our lives, we end up chasing what’s easy to count, and not what’s really important.
Možná je jednodušší zpochybňovat citační metriky, když pro můj nejcitovanější paper jsem akorát zpracoval data, můj druhý nejcitovanější paper je v podstatě moje bakalářka, a imho nejlepší paper se v seznamu paperů seřazených podle počtu citací krčí ke konci. Zatím.
Možná je jednodušší zpochybňovat jakékoliv metriky, podle kterých žije akademie, když člověk má side job v policy. Kolik citací je ekvivalent ovlivnění legislativy? (Ne, že by se to nedávno stalo)
V Mannheimu jsem si uvědomil, že tento sebe-referenční aspekt vědy mi nevyhovuje. Při jedné cestě na oběd jeden z post-doků mluvil o svém výzkumu, který by se dal shrnout jako využití extrémně sofistikovaných až obskurních metod k aplikaci velké teorie na podružný aspekt sociálního života. Nepochybuju, že z toho může být hezký paper, ale co z toho? Opět Adam Mastroianni:
unfortunately, our problem is not that we produce too few papers. Science is a strong link problem—what we need is new paradigms, not taller towers of journal articles.
O novém paradigmatu si můžu nechat zdát. Ale do budoucna bych chtěl víc dělat na věcech, který mohou mít jasnější dopad. Mezitím rozšiřuju tzv. fotrovskou čtveřici mých výzkumných témat (politika, fotbal, alkohol a deprese) o další témata. Bydlení, Ukrajinci, zvyšování response rate v dotazníkových šetřeních a jak velké desátky platily české farnosti papeži v 14. století. Vysvětlovat podle tohohle seznamu, že nemám ADHD, bude asi oříšek.
Jak napsal jeden z YouTube komentátorů pod záznam koncertu Angine de Poitrine na KEXP: “Elity vám to nechtějí říct, ale můžete si prostě vytvořit vlastní noty." Celá komentářová sekce je čisté zlato.
be weird, be free